Přešla jsem Mallorku: moje zkušenosti s GR 221

Miluju chození. Miluju samotu. Miluju svoje single cesty. V lednu 2025 150 km na Rybářské stezce v Portugalsku, v září 100 km po Krušných horách. Jen já, batoh, bolavé nohy a čistá hlava.

V květnu 2026 jsem se rozhodla vyrazit znovu. Tentokrát jsem ale nejela sama…Jak a s kým jsem se octla na Mallorce, jaké to je přejít tento středomořský ostrov a doporučila bych to jiným? Čti dál 😉

PLÁNOVÁNÍ

Jednoho listopadového dne, na konci mého víkendového kurzu Chakradance™, ke mně přistoupila jedna z účastnic a povídá: „Ty ráda chodíš, já ráda chodím, nevyrazíme někdy někam společně?“

Nejdřív se mi rozblikal majáček: „Ale ty přeci chodíš ráda sama!“ Pak mne ale napadlo, že tohle je cesta, jak si splnit něco, nač jsem si sama zatím netroufla: spát venku. Neřešit žádné ubytování, nemuset každý den dojít na konkrétní místo, nechat vše zcela volně plynout a spát tam, kam mne ten den nohy zanesou.

A tak jsem řekla ano. V listopadu to bylo ještě takové velké neurčité ano.

Po novém roce jsme se domluvily, že do toho fakt jdeme a stanovily jsme termín, kdy můžou oba muži pohlídat našich dohromady 6 dětí, já nebudu učit žádný kurz a Eliška nebude mít hosty ve tmě.

Cíl naší cesty zůstával neznámý a byly jsme připraveny i na variantu, že se v daný den potkáme v Praze na Hlaváku a prostě někam vyrazíme. Chtěly jsme jen hodně chodit. A dát si hodně do těla. A taky že jo.

Původní nápad projít si Vysoké Tatry kvůli termínu padl. V půlce května tam bývá ještě většina cest uzavřených. Ve sněhu se nám brodit nechtělo, a tak jsme zavrhly i levné letenky do Bergama. Bude to chtít víc na jih.

A pak jsme narazily na akční nabídku letenek do Palma de Mallorca, přesně v našem termínu. Nebylo co řešit.

Tedy vlastně bylo: velikost batohu 😉

CO SI BERU S SEBOU

Shodly jsme se, že zkusíme spát venku, a tak většinu zavazadla zabral spacák a karimatka.

Po konzultaci mapy jsme zjistily, že projdeme každý den nějakou civilizací, kde bude možnost se najíst a nabrat zásoby. Z Česka jsem si proto vezla jen 4 proteinové tyčinky a jednu ovesnou kaši v prášku.

Množství a složení oblečení jsem upravovala na poslední chvíli díky velmi příznivé předpovědi počasí. Celý trek jsem šla v jedné sportovní sukni. Na těch 5 dní jsem si vzala dvě merino trička, což byl pro mne nový objev a jsem z nich nadšená.

Na spaní legíny a tričko s dlouhým rukávem. Pro jistotu pak lehkou mikinu a bundu pro případ deště či větru.

Po zkušenostech z Portugalska, kde mi nevyhovovaly na delší pochod kotníkové boty, jsem sáhla po svých oblíbených nizoučkých barefootech Leguano active. Perfektně držely i v tom náročném terénu treku.

To vše jsem se pokusila narvat do 23l batohu, který by splňoval parametry pro příruční zavazadlo zdarma. Když jsem ale viděla, že chudák batoh se nemůže ani nadechnout a představila si, jak to tam budu každý den takto prát, připlatila jsem si druhé palubní zavazadlo do 10 kg a 50 cm na výšku a vzala o chlup větší bágl.

DOPRAVA TAM I NA MÍSTĚ

Na Mallorku jsme letěly přímým letem z Prahy. Akční nabídka byla za 2000 Kč zpáteční let. Pro jistotu jsme si předem doplatily větší příruční zavazadlo. V březnu se mi stalo u Ryanair, že jsem neprošla kontrolou velikosti příručního zavazadla a musela doplácet na místě 1500 Kč, což bylo mnohem víc, než jsem dala za letenku.

Naše putování jsme chtěly zahájit v Port d’Andratx, což je asi 90 minut autobusem z letiště. Přílet byl plánovaný na 21:10, ale řekly jsme si, že to riskneme a první noc si zarezervujeme hotel na startu naší cesty.

Letěly jsme na čas, v Palmě přeběhly celé letiště (které je fakt velké!) a před letištěm se nakýblovaly do prvního autobusu. Suverénně povídám: „Port d’Andratx, por favor“. Řidič mi pěknou španělštinou vysvětlí, že tam nejede.

Ale pak povídá, ať si nastoupíme a že na té a té zastávce máme přestoupit na jiný autobus. Po hodině se začneme soukat ven, ale řidič na nás zavolá, že tady ještě ne, že až na té příští. Jsme dojaté tou péčí a současně rády, že jsme v noci nevystoupily v mallorské pustině, kde už by nám nic nejelo.

Ve 23 hodin vystupujeme v Port d’Andratx, cestou do hotelu ještě na chvilku hupsneme do moře a 23:15 se radostně hlásíme na recepci hotelu. Zatím nevíme, zda toto nebude náš první a poslední nocleh pod střechou. Bude.

Následující dny vidíme, že autobusy jezdí podél celé trasy, takže ať dojdeme kamkoli, zpět na letiště se v pohodě dostaneme. A taky že jo. I když se časy příjezdů, které nacházíme v místní aplikaci, neshodují s časy, které jsou uvedeny na papírových jízdních řádech na zastávkách, autobusy jezdí často a spolehlivě.

Všechny fungují na kartu a ani není potřeba hlásit, kam jedete. Kartu pípnete při nástupu a pak při výstupu.

UBYTOVÁNÍ A STRAVA

Ubytování jsme si zajistily dopředu na první noc a zbytek cesty jsme měly otevřený. Plán byl zkusit spát venku. Pokud se ale ukáže, že to není možné, najdeme si vždy něco cestou.

Trasa se chlubí množstvím tzv. refugi: horských hostelů, kde lidem poskytnou postel, večeři a hlavně sprchu 😃 Potkaly jsme jich cestou několik, ale otevřené byly jen dva, v pozdějších etapách cesty. Na začátku nic.

Osobně jsem se na tuto část cesty těšila nejvíc a současně z ní měla největší obavy. Myslela jsem si, že ve svém věku už tři noci venku nedám. Právě v této oblasti totiž nejvíce pociťuji přibývající roky: po celodenní chůzi potřebuje tělo pořádně zregenerovat a když ho místo do postele uložím na zem do spacáku, druhý den mi to dává dost sežrat. Jednu noc se to dá pro ten zážitek vydržet, ale tři?

Jak se ale ukázalo, ten adrenalin a endorfiny vyplavené každodenním celodenním putováním v nádherné přírodě Mallorky všechnu únavu a nepohodlí přebyly a my si užívaly po celý zbytek spaní na divoko, aniž bychom měly pocit, že je to pro naše tělo nějak za hranou.

První a třetí noc jsme spaly u moře, takže jsme do něj mohly hned po ránu či se západem slunce hupsnout, druhou noc jsme spaly v horách s překrásným výhledem do údolí.

Co se týče stravy, řídily jsme se tím, kdy příště potkáme nějakou civilizaci a podle toho si braly zásoby s sebou. Většinou jsme si ale vystačily s nějakým kusem ovoce či zeleniny, kusem sýra a šunky. V každé vesničce jsme pak zamířily buď do místního krámu a následně si daly piknik na návsi či před kostelem, nebo do nějaké sympatické kavárničky.

NÁROČNOST CESTY A BEZPEČNOST NA CESTĚ

Oficiální trasa měří cca 170 km a vede přes pohoří Serra de Tramuntana z Port d’Andratx na jihu ostrova do Pollency na severu. Treku se kromě GR221 říká také „Routa de pedra en sec“, cesta suchých kamenů, což je velmi výstižné. Terén je převážně kamenitý a velmi náročný. Vody po cestě je minimum. Tedy kromě všudypřítomných vesniček, kde vás napojí vždy a do sytosti.

Trasa je rozdělena na 8 úseků a celkové převýšení je přes 5000 m. My jsme nakonec během 3,5 dne ušly první čtyři etapy. Vzhledem k tomu, že jsme se ale často z oficiální trasy odklonily (většinou proto, abychom se mohly vykoupat v moři nebo u něj přespat) jsme za těch 3,5 dne nachodily přes 90 km a vystoupaly (a hlavně sestoupaly, což bolelo mnohem víc) přes 4000 metrů převýšení.

Trasa je po celou dobu velmi dobře značena, a to od samého začátku v Port d’Andratx, kde byla trasa doznačena v lednu 2025. Celou cestu vás tedy provázejí dřevěné sloupky s červenobílým proužkem, případně červená kolečka na kamenech na zemi.

Přesto rozhodně doporučuji mít s sebou staženou i mapu Mallorky. Mnohokrát jsme v mapy.com hledaly, kudy dál.

A jestliže jsem o Rybářské stezce tvrdila, že ji ujde v podstatě každý, o přechodu Mallorky to tvrdit nebudu.

Trasa je náročná. Jak co do neustálého stoupání a klesání (kde protestovala především kolena), tak co do samotného kamenitého terénu (kde protestovala zas chodidla). Někde jsme lezly po čtyřech. Někde se přidržovaly řetězů nebo provazů.

Pokud ale máte určitou fyzickou kondici, rozhodně to stojí za to! Ty výhledy cestou jsou totiž nepřekonatelné.

Co se týče bezpečnosti, celou dobu jsem se cítila velmi bezpečně, a to nejen proto, že jsme šly tentokrát ve dvou. Žádné obavy ohledně osobní bezpečnosti ve mně nevzbuzovaly ani noci na divoko venku. Ani pohledy Mallorčanů na naši dámskou dvojici nebyly nijak vlezlé a nepříjemné 😉

ITINERÁŘ

A na závěr ještě krátké vyprávění našich prožitků z 3,5 dní strávených na trase.

Den 1: Port d´Andratx – Estellenc (35 km, 1600 m převýšení)

V 7 ráno vyrážíme směr Sant Elm, kde si chceme dát snídani. Na začátku trasy nás provází křik pávů trůnících ve voňavých piniích. Za necelé tři hodiny jsme tam a v místní kavárničce si dáme tuňákové sendviče s luxusními olivami, vykoupeme se v osvěžujícím moři a doplníme zásoby jídla a pití, protože další civilizaci už dnes nepotkáme.

Kupodivu nepotkáváme ani žádné trekaře, pouze pár lidí na procházce. Až na večer jdou proti nám dvě holky s pořádně naloženými batohy. Chvíli po nich narazíme na malý zázrak: studánku, kde se napojíme a osvěžíme před závěrečným stoupáním.

Poté se kutálíme dolů a necháváme otevřené, zda to dáme až k moři nebo zakempujeme cestou. Horské refugi je zavřené, a tak pokračujeme až na pláž, kam dorazíme ve 21:45 a usteleme si před barem, který je před sezónou ještě zavřený. Vykoupeme se v prameni, který přitéká z hor, a usínáme pod hvězdami.

DEN 2: Estellencs – kopec nad Esporles (28 km, 1300 m převýšení)

Ráno se budím kupodivu odpočatá. Eliška už má pro nás uvařenou ranní kávu a čaj a já ještě hupsnu do osvěžujícího moře. V 7:30 vyrazíme vzhůru směr vesnice Estellencs, kde nás čeká snídaně v místním obchůdku a další perla výletu: slushie neboli smoothie z mandlí. Jak se později ukáže, slushie tomu říkají jen v teto vesnici.

Občerstvené luxusní snídaní, kterou jíme před kostelem na lavičce s mozaikou, vystoupáme do další nádherné vesničky Banyalbufar, čímž se opět odkláníme od hlavní trasy treku.

Ale stojí to za to! V Banyalbufar zamíříme “pouze na kávu” a je z toho luxusní oběd v místní kavárničce. Cpeme se tapas a pozorujeme ruch vesničky. Kolem nás projíždí zástupy cyklistů, vidíme další pár trekařů i spolek místních babiček s laptopy. Po obědě si dopřejeme siestu na pláži, ale dostat se na ni není jen tak.

Následně se opět odkláníme od trasy a putujeme podél moře do Port de Canonges, kde se znovu noříme do 150. odstínu tyrkysového moře. Poté nás čeká už jen stoupání. V další nádherné vesničce Esporles si nakoupíme v místním krámku večeři, sníme si ji u kašny a pak stoupáme dál směr Valdemossa, s tím, že někde cestou opět zakempíme.

V mapě je značeno několik odpočinkových míst, ale když se vyškrábeme v devět večer k tomu prvnímu, volíme hned to. Je tu nádherný výhled na skále do údolí.

A také malý stan. Najdeme si tedy jiné misto, kde není tolik kamenů a rozbalíme karimatky a spacáky. Po chvíli se ze stanu začne někdo soukat. Říkám si: „Aha, chce se seznámit s dalšími trekaři a probrat zážitky.“

Nechce. Dostaneme sprostě vynadáno, že tu chce být sám a ať se laskavě přesuneme dál.

Nepřesuneme. Vyslechneme si mnoho francouzských nadávek zakončených pohrůžkou, že odteď tu ale bude nulový hluk. To si musím zapamatovat a vyzkoušet to doma na dětech: „Zero bruit!“

Myslím, že mallorské cikády francouzsky nerozumí. Usínáme s výhledem na hvězdy a v dálce svítící Palmu de Mallorca.

DEN 3: Kopec nad Esporles – pláž pod Déia (22 km, převýšení 800 m nahoru a 1300 m dolů, ty bolí mnohem víc)

Ráno posnídáme na skále s výhledem do údolí. Čeká nás 5 km do Valdemossy a bláhově si myslíme, že to za hoďku a půl dáme. Nedáme to ani za tři, terén je fakt náročný, ale výhledy božské.

Nakonec se tam ale doplahočíme a jsme v šoku z množství turistů v tomto horském městečku. Vybíráme si kavárnu, kde doplníme síly a chceme si dát opět to vynikající mandlové slushie. Paní se nám ale vysměje, že sushi tedy opravdu nemají. Almond drink nám ale naleje.

Čeká nás výstup na nejvyšší bod našeho putování, 944 m.n.m. Dobyjeme vrchol a kocháme se výhledem, když tu uslyšíme: “K****, se na to můžu vys***”. V zápětí se na vrcholu objeví dva teenageři a 5 minut po nich i jejich rodiče. Jak moc s nimi soucítím. Jako bych slyšela vlastní děti.

Následně přichází asi nejtěžší část celého treku: sestup dolů. V našem případě až k moři, kde chceme dnes opět spát, a tak se znovu odkláníme od oficiální cesty. Při cestě dolů si děláme mnohem víc přestávek, než když jsme šplhaly nahoru. Kolena dostávají zabrat.

Nakonec se ale dokutálíme do další fantastické horské vesničky Déia, která stojí strmě do kopce. Naše cesta nás dovede nejprve na její spodní část, kde má být podle map kavárna s 5*.

Ale ouha, kavárna vypadá fantasticky, ale otevírací dobu 10-16h jsme nestihly. Neztrácíme naději a přesouváme se 200 m do prvního otevřeného horského hostelu, který cestou potkáváme a kde se dá kromě noclehu i navečeřet a nasnídat.

Nocleh nepotřebujeme, ale ta večeře by bodla. Pán nám ale vysvětlí, že večeři má napočítánou pouze pro hosty. Ptám se, kde je nejbližší obchod a pevně doufám, že není na vrcholu vesnice 200 výškových metrů nad námi.

Najednou se ale ukáže, že pán nám může připravit k večeři mallorský chleba se šunkou, sýrem, rajčaty a olivami a to stejné nám přibalí i na snídáni. Jsme dojaté. Už je jen potřeba najít dnešní nocleh.

Podle map jsme si vytipovaly místo u moře s přístupem do vody. Jak se ovšem ukázalo, místo bylo sice absolutně nádherné, přístup do moře ale jen pro vyvolené: bylo potřeba slézt po provazovém žebříku, který končil ve vodě, a kdo nechtěl plavat až domů, musel po něm zase vylézt nahoru.

Jako zakončení nejnáročnějšího dne to byl sakra oříšek, ale odměnou nám bylo plavání v stále svěžím moři se západem slunce.

DEN 4: Pláž za Déia – Port de Soller (10 km, 400 m převýšení)

Perlám našeho výletu ale nebyl ještě konec. Poslední den nás čekal přesun do Port de Soller, kde jsme se rozhodly naše putování ukončit a přejet dvěma autobusy zpět na letiště do Palmy.

Opět jsme se odklonily od hlavní trasy a nejdříve putovaly podél pobřeží, což znamenalo stálé stoupání a klesání přes útesy. Poté jsme odbočily k majáku před Port de Soller, kde jsme mimo jiné narazily na druhé otevřené refugi na cestě.

Ještě předtím nás ale čekal další zázrak naší cesty. Na rozpálené cestě se najednou pod olivovníkem zjevil polonahý Mallorčan a vymačkal nám každé do skleničky šťávu z čerstvých pomerančů.

A to je konec našeho příběhu putování přes Mallorcu. Celá naše cesta byla neskutečně požehnaná a ty bolavé nohy, puchýře a oteklá kolena stála rozhodně za to!

Těším se, kam vyrazíme příště ❤️ A vám přeji šťastnou cestu, ať už vaše kroky povedou kamkoli…