Moje zkušenosti s putováním po Rybářské stezce v Portugalsku v lednu 2025

Nápad projít si sama Rybářskou stezku vznikl spontánně a na poslední chvíli. 

Už dlouho jsem měla chuť vyrazit někam sama cestovat. Odjet na chvíli od rodiny se 4 dětmi, starat se jen sama o sebe, vyčistit si hlavu a dosytit svou cestovatelskou vášeň.

Ale stále nebyl prostor. Práce, péče o děti, manžel pryč, předvánoční shon, atd. Znáte to.

Dva dny před Vánocemi mne ale napadlo, že bych mohla vyrazit hned na začátku ledna, kdy bývá každoročně takové období prázdna.

Přemýšlela jsem, kam by to mělo být, a nejdřív jsem si vybrala wellness pobyt ve Vysokých Tatrách. Když jsem si ale spočítala časové i finanční náklady, napadlo mne, že bych se za těchto podmínek mohla podívat i trochu dál.

A tak jsem otevřela portál Honzovy letenky, kam chodím čas od času prokrastinovat, a tam na mě vyskočila nabídka zpáteční letenky z Prahy do Dubaje za 5000 Kč. Ty jo, tolik exotiky za takovou cenu? Ale co by moje duše dělala v Dubaji? A tak jsem brouzdala nabídkami dál.

A zastavila jsem se u položky Vídeň – Faro za 770 Kč. Ty jo, to je v Portugalsku ne? A není tam někde ten slavný pobřežní trek?

Chvíli googlím a zjišťuju, že trek se jmenuje Rybářská stezka, vede z Lagosu do Sines či obráceně a měří asi 230 km. Přečtu si zkušenosti jedné ženy, co to šla v lednu s kamarádkou, a jiné, co to šla celé sama za 4,5 dne.

Takové ambice nemám, ale půlku bych dát mohla. Je rozhodnuto, a tak si kupuju letenku s odletem za dva týdny. Na poslední chvíli ještě změním místo návratu a budu se vracet z Lisabonu, ne z Fara.

DOPRAVA TAM A ZPĚT

Celá trasa 230 km je oficiálně rozdělena na 11–13 jednodenních túr, každá o délce zhruba 20 km, přičemž většina lidí ji prý chodí ze severu (Sines) k jihu (Lagos). 

Já přiletím do Faro, které je vzdálené necelé dvě hodiny vlakem od Lagosu, a tak se rozhodnu jít jižní půlku trasy v opačném směru, tedy z Lagosu do Aljezur.

Z letiště ve Faru jdu na vlakové nádraží v centru města pěšky, což je asi poprvé v životě, kdy jsem z nějakého letiště odešla po svých. Příjemná rozcvička před tím nadcházejícím výkonem. Lístek si kupuji až na nádraží. Cena je stejná jako v předprodeji. Na příslušné nástupiště se doptám, protože tu nejsou informační tabule.

Při cestě zpět jedu z Aljezur do Lisabonu 4 hodiny autobusem a tam si kupuji lístek v předstihu, protože cena se v čase až ztrojnásobí. Průvodce radí být na místě 15 minut předem a má pravdu. Odjíždíme 5 minut před plánovaným odjezdem.

Cesta autobusem ale není nic moc, přišla mi lepší varianta letět do Fara a pak se na začátek/konec stezky dopravovat vlakem, případně ještě v kombinaci s kratším autobusem.

UBYTOVÁNÍ A STRAVA

Většina zkušeností, které jsem si předem četla, se shodovala v tom, že mimo sezónu je lepší zamluvit si ubytování až na poslední chvíli, podle toho, kam člověk ten den dojde. 

Já jsem se ale rozhodla zamluvit si všech 6 nocí předem a nemuset naopak po cestě řešit, že ještě nemám ubytování. 

Můj itinerář byl vcelku jasný: měla jsem 4 dny na 6 etap, takže bylo potřeba se předem pouze rozhodnout, které etapy spojím dohromady. To vyplynulo podle ubytování, které jsem našla na Bookingu.

Dala jsem si nějaké finanční omezení a v rámci něj jsem si vybírala hotely i se snídaní, abych nemusela řešit ani tohle.

To se ukázalo jako velmi praktická věc, protože jsem si vždy část snídaně vzala s sebou na oběd, takže jsem jednak ušetřila a taky jsem nemusela řešit cestou nakupování. Večeři jsem si dávala vždy v restauraci v cíli daného dne.

Kromě toho jsem si z Česka vezla několik proteinových tyčinek. Příště bych jich vzala klidně víc.

ITINERÁŘ

1. den: Lagos – Sagres (vzdálenost 40,5 km; celkové převýšení 1000 m)

Na první den jsem si naplánovala největší porci. Jen jsem u toho plánování zapomněla, že se teď brzy stmívá. Začátkem ledna je světlo zhruba od 8 do 18 hodin, a tak posledních 10 km už musím docela valit.

Skoro celý den je příjemně, polojasno a teploty kolem 16 stupňů. Jdu jen v lehké mikině. 

Akorát fičí silný vítr. I když není studený, za chvíli mě bolí uši, takže vytahuji zimní čepici. Čepičářů potkám během dne spoustu.

V Lagosu vede cesta po dřevěných chodníčcích či asfaltce, za městem pak příjemná nezpevněná cesta. Skoro celou dobu se jde po vysokých útesech. Kdybych tady měla naše neustále se pošťuchující děti, byla bych v tomto úseku docela nervózní.

Asi po 5 km dorazím do vesničky Luz. Kdybych si měla vybrat prázdninovou destinaci v této oblasti, jela bych do téhle vesnice, boží!

Za pár kilometrů přijdu do vedlejší vesnice Burgau. Tak zpět, jela bych sem, ta je ještě malebnější!

Všude cestou jsou překrásné pláže. Nevím, jak vypadají v červenci, ale v lednu pohoda. Pár dětí hrajících si v písku, tu a tam nějaký otužilec ve vodě a spoustu surfařů.

Zhruba po 5 hodinách od startu přicházím do městečka Salemo, kde končí první etapa. Já ale pokračuji dál, protože jsem dnes spojila dvě etapy dohromady. 

Informační tabule praví, že následující úsek je velmi náročný. Ale co, informační tabule vždycky přehánějí. 

Tak nepřehánějí. Je to fest náročné. První třetina trasy prudké stoupání a klesání, často po kamenech. Tohle pro kočárek rozhodně není a nechtěla bych tu nést ani dítě na zádech či na břiše. Ale stojí to za to! Ty výhledy a pohledy jsou nepřekonatelné!

Za celý den potkám jen čtyři jedince a dva páry, co jdou tenhle dálkový trek, všichni v protisměru. Jinak je cestou spoustu pejskařů, běžců a lidí, co jdou na menší procházku kolem vesniček. 

Ve čtyři odpoledne začne drobně mžít. Říkám si, že kvůli tomu přeci nebudu vytahovat pláštěnku. 

Z drobného mžení je do hodiny docela pěkný déšť. No teď už to přeci dojdu bez pláštěnky, bránila by mi v chůzi.

Chyba, oblečení pak suším celý zbytek pobytu. 

Do Sagres dorazím za vydatného deště, úplně promoklá a těsně po setmění. Ale zamluvila jsem si na tento den hotel, který má vířivku, což se ukázalo jako skvělý tah po těch 40 km na nohou. 

Takže rozhodně doporučuji: Mareta View – Boutique Bed&Breakfast. Venkovní vířivka s výhledem na oceán, kterou si dám večer i ráno, nejlepší snídaně za celý pobyt a nádherná zahrada, kde si ráno už za sluníčka medituji.

2. den: Sagres – Vila do Bispo (vzdálenost 24,5 km; celkové převýšení 300 m)

Druhý den mám v plánu kratší úsek, a tak nechvátám. Ve vířivce s výhledem na vycházející slunce si masíruju chodidla a zkouším je přemluvit, že dnes budou zase šlapat.

Z hotelu vyrazím až po desáté, ale hned za městem se zaseknu, protože ty vlny narážející na útesy jsou fakt dechberoucí!

V podobném duchu to pokračuje až k majáku na mysu Cabo de Sao Vicente, kde si dávám piknik. Pozoruju lidi na útesech a říkám si: „Proč musejí ti turisti chodit tak blízko ke kraji!“   

Jo aha, oni to nejsou turisti, ale rybáři, kteří nahazují prut z výšky 60 m. Potkám jich dnes spoustu.

Včerejší běžce vystřídali cyklisti, protože cesta vede kousek od cyklostezky, na které je docela provoz.

Provoz je i na silnici vedoucí na mys. Jak to tady asi musí vypadat v létě.

Mys je nejjihozápadnějším výběžkem Portugalska i Evropy, takže odteď se stáčím na sever.

Cesta dnes hodně vede pískem, takže asi 5x vyklepávám ponožky. Na rozdíl od včerejška je skoro celou dobu rovinka, ale i tak se mi šlape hůř než včera. 

Mám chuť se vykoupat, ale dnes moc pláží nepotkám, a ty, co potkám, jsou špatně přístupné. Tak třeba zítra.

Počasí je luxusní. Celý den svítí sluníčko a přestal foukat vítr.

Pár kilometrů za majákem se cesta stočí do vnitrozemí, což je mi nejdřív líto, ale záhy se začnu kochat portugalským venkovem a pozorováním zdejšího života.

Městečko Vila do Bispo je překrásné. Dávám si večeři v restauraci na Praca da Republica, kterou určitě navštivte, až tudy budete procházet. 

V šest vycházím z města a čekají mě ještě 2 km do dnešního noclehu. Přicházím už v podstatě za tmy. Pan domácí mne vyhlíží na zápraží.

Další ubytování cestou, které můžu jednoznačně doporučit. Krásný domeček na samotě za městem, hned vedle Stezky, který je velmi útulný, autentický a vlastní ho velmi ochotný José, který mi ráno připraví luxusní snídani a popřeje šťastnou cestu.

3. den: Vila do Bispo – Arrifana (vzdálenost 37 km; celkové převýšení 780 m) 

Tento den opět spojuji dvě etapy dohromady. Jsem zvědavá, co mne čeká, neboť průvodce praví, že tento úsek nabízí nejúchvatnější pohledy z celé Stezky.

Jde se mi dobře, ale jakmile začnu stoupat na první útes, zadek se mě nevěřícně zeptá: „To jako fakt?!“ Ale co mu zbývá, tak leze jeden útes za druhým. 

Dnešní den je fyzicky i technicky nejnáročnější. Také se jde nejvíc v písku, kde to jde pomalu. Ale stojí to za to! Myslím, že jsem se ocitla v ráji. 

Navíc na první etapě, která končí v Carrapateiře, potkám jediného člověka – kluka, co to jde v protisměru. Stezka vede daleko od všech silnic a cyklostezek.

Na křižovatce před Carrapateirou se rozhodnu nejít po značce do vnitrozemí do města, ale pokračuji po cyklostezce kolem oceánu.

Dobře jsem udělala. Ten zářivě modrý oceán narážející do červenohnědých útesů je absolutně úchvatný! Mohla bych se na to koukat hodiny.

Když ale mrknu na čas, vidím, že do toho budu muset šlápnout, abych došla, než se úplně setmí. Do hotelu dorazím 18:30, kdy už je tma. Ještě se odbelhám na večeři, kde si dávám pořádný steak s vajíčkem a fazolemi. Ryba by dnes nestačila.

4. den: Arrifana – Aljezur (vzdálenost 23 km, celkové převýšení 500 m)

V noci i ráno prší, takže z postele nechvátám. Navíc mne dnes čeká nejkratší úsek. 

Při pohledu do zrcadla si všimnu svého zadku. Zcela nekriticky musím uznat, že vypadá teď fakt luxusně. 

10 minut si masíruju chodidla a říkám si, proč jsem se nijak nevybavila na puchýře. Poučení pro příště. 

Opět se rozhoduji nedržet se oficiální trasy a místo po značce se vydávám cestičkou přes útesy. Je to náročné, jen pro dobrodružné povahy, ale je to mazec.

Po 7 km se napojuji na oficiální Stezku a pokračuji po písčité cestě po útesech. Asi na hodinu vytahuju pláštěnku. Po dešti si na půl hodiny sedám na útesy a pozoruju oceán.

Jsem dojatá. Před necelým rokem jsem seděla na jeho břehu, měla rozepsáno prvních pár kapitol své knížky Na vlnách ženy, když mě napadl její název. Dnes jsem přišla oceánu ukázat, jak se kniha zhmotnila. 

Loučím se s oceánem, neboť posledních mých 8 km na stezce vede podél řeky do vnitrozemí. Do Aljezuru přicházím v pět a snažím se najít otevřenou restauraci, což je v lednu v Portugalsku docela výzva. Ale nakonec se poštěstí.

Mám za sebou 125 km po Rybářské stezce a zítra se vydám poznávat Lisabon.

ORIENTACE NA STEZCE

Celá trasa je perfektně značena modrým a zeleným proužkem. Když je změna směru, modrá šipka. Zelenomodrý křížek, že tudy cesta nevede. Zastavil mne mnohokrát, když jsem z cesty sešla. 

Značení stezky skvěle doplňují Mapy.cz, kde jsou celá Stezka i okolní cestičky skvěle vyznačeny. Párkrát jsem se podle nich rozhodla lehce změnit trasu nebo jsem si podle nich průběžně kontrolovala, kde jsem. 

VYBAVENÍ

Celou Stezku jsem šla v kotníkových barefootech od Salticu a bylo to perfektní. Vůbec nechápu, jak jsem mohla v minulosti chodit po horách v něčem jiném. 

Zkušenosti ostatních se shodovaly v tom, že měli s sebou zbytečně moc oblečení, tak jsem to pojala hodně minimalisticky. Důležitá mi přišla pláštěnka, zimní čepice a sluneční brýle. Opalovací krém jsem zapomněla, ale nebyl teď v lednu nijak extra potřeba. 

Vzhledem k tomu, že jsem spala v hotelích a jedla v restauracích, mi stačil malý batoh o objemu 23 l. 

Chtěla jsem si vzít turistické hole, ale před odjezdem jsem nemohla ani jedny z těch 6, co máme doma, najít. Šlo to ale v pohodě i bez nich.

NÁROČNOST STEZKY A BEZPEČNOST NA STEZCE

Některé úseky Stezky byly náročnější: šplhání po útesech nahoru a dolů, chůze po exponovaných místech, boření nohou v písku. Ale myslím, že s určitou fyzičkou se to zvládnout dá.

Pro mne nejnáročnější byl ten puchýř na chodidle, který jsem neměla čím propíchnout (tedy jen do chvíle, kdy jsem si vzpomněla, že nosím neustále v peněžence pojistku od granátu, kterou mi věnoval muž po návratu z výcviku a kterou se to nakonec podařilo). 

V závěsu za puchýřem byla bolavá záda od nošení batohu. Nohy a zadek mne samozřejmě taky trochu bolely, ale to nebylo nic dramatického a vždy se to hned rozchodilo.

Během cesty jsem zažila jen pár momentů, kdy jsem se sama trochu bála. Třeba, když jsem šla na opuštěném místě kolem velké vyhořelé farmy, když mě v místě, kde nebyl signál, míjel muž v autě, nebo když jsem šla na neosvětlené cestě po tmě a štěkali na mě psi.

Ale v souhrnu jsem se cítila celou cestu velmi bezpečně. Většinou byli také v okolí nějací lidé a těch momentů, kdy jsem šla úplně sama, vlastně moc nebylo. 

A tak pokud vás tato cesta láká, určitě vyražte. Je to nezapomenutelný zážitek! Kdybych měla na cestu víc času, nehrotila bych to a dávala si každý den jen tu jednu navrženou etapu a o to víc se kochala těmi dechberoucími pohledy na sílu oceánu a přírody.

Tak šťastnou cestu!

Katka