Jak jsem se odrazila ode dna

Dnes je to přesně 6 let, co jsem se odrazila ode dna. Ráda bych vám vyprávěla příběh, jak jsem se na tom dně ocitla, jak se mi podařilo od něj odrazit, kam mne to vyneslo a jaké kroky jsem musela cestou udělat. Příběh, na jehož počátku byla vyčerpaná matka, která přežívá ze dne na den a bojí se sama sebe. Postupně se z ní stane sebevědomá šťastná žena, která září radostí a energií, plní si své sny a žije svou rodinou, prací, která ji naplňuje, a přítomným okamžikem.

Před šesti lety jsem byla u konce svých sil, fyzických i psychických. Čtyři porody během čtyř let udělaly své. Přežívala jsem ze dne na den a nemohla se dočkat, až toto náročné období přejde, a já se pořádně vyspím, v klidu najím a budu se pohybovat volně, neověšená dětmi, odrážedly ani kočárky. Měla jsem pocit, že bych potřebovala tak dva roky prázdnin a týden v kuse spát. 13. 2. 2016 jsem si do svého deníku zapsala:

„Jsem pod obrovským tlakem – fyzickým i duševním – vyčerpává mě to – potřebuji najít cestu ven!“

Díky tomuto totálnímu fyzickému a psychickému vyčerpání jsem se také setkala se svými nejtemnějšími stíny. Občas jsem se přistihla, jak v záchvatech zuřivosti s dětmi cloumám nebo je přitlačím k zemi a řvu na ně, ať už jsou zticha. Tyto zážitky ve mně vyvolávaly obrovský strach, strach ze sebe sama. Co když se jednou neudržím a dětem opravdu ublížím? Neměla bych se radši nechat zavřít do blázince?

Jednoho dne jsem ale sebrala sílu a rozhodla se s tím něco udělat. Vykročila jsem na cestu za přijetím – především sama sebe, i se všemi svými pocity. Rozhodla jsem se své stíny prosvětlit. Ne až budou děti větší, ne až budu mít čas chodit někam na terapie, ne až ta časovaná bomba vybuchne. Ale tady a teď.

1. Popisuji svoje pocity

Tím prvním krokem k ventilaci potlačeného vzteku bylo samotné uvědomění a popsání problému. Jako první jsem se svěřila svému deníku:

„Někdy, v těch záblescích „šílenství“, mám chuť kopat do svých dětí, v poslední době i do Pepy, a činí mi to velké uspokojení. Vytahuju na světlo své nejtemnější stíny…Ze všeho nejvíc se bojím sama sebe a rozhodla jsem se s tím něco udělat“.

Těch pár řádků na papíru mi přineslo obrovskou úlevu. A od té doby si pro tuto úlevu chodím vždy, když je potřeba. Pokud se mi během dne stane něco intenzivního, vytáhnu večer deník a popíšu svoje pocity, čímž si je zvědomím a získám určitý nadhled. Také se mi pak daří jim lépe rozumět a přijímat je, ať jsou na první pohled sebestrašidelnější.

Svoje pocity popisuji nahlas i dětem či manželovi – ve vyhrocených momentech nebo když se k těmto situacím vracíme zpětně, neboť ne vždy se to podaří přímo „v dané akci“: Jsem hrozně naštvaná, protože…Nejraději bych tě…Vždycky se ale snažím zdůraznit, že jde pouze o moje pocity, které nijak neovlivňují můj vztah s dotyčnou osobou.

Tahle drobná změna komunikace v podstatě ukončila naše partnerské hádky. Namísto oblíbeného: Muž: Co ti je? Já (naštvaně): Nic mi není! A už se to začalo rozjíždět. Dnes jen ohlásím: Teď jsem hrozně naštvaná! A jdeme od toho a vrátíme se k tomu později, když ty největší emoce opadnou.

2. Sdílím své pocity s ostatními

Pár dní po oněch zápisech v deníku jsem se se svými pocity svěřila kamarádce a o pár měsíců později jsem je nahlas pojmenovala i v uzavřeném ženském kruhu. Protože další věcí, kterou jsem objevila, že mi obrovsky pomáhá, je sdílení. Navíc jsem poznala, že sdílení nepomáhá jen mě, ale i naslouchajícím.

Kdykoli kdekoli něco napíšu nebo řeknu, vždycky se najde minimálně jeden člověk, který to má stejně, a kterému moje sdílení pomůže vidět, že v tom není sám. Že existuje cesta ven. Anebo pokud daným problémem netrpí, pomůže mu to naopak vážit si více toho, co má: Ty jo, to jsem na tom sám ještě dobře!

Naučila jsem se, jak je sdílení nesmírně léčivé, a proto v něm pokračuji a sdílím své příběhy a současně moc ráda poslouchám příběhy ostatních.

3. Emoce rozhýbu tancem či jiným pohybem

Dalším krokem, který mi pomohl odrazit se ode dna, byl tanec a pohyb. Vrátila jsem se zpět do dětství, kdy jsem ztvárňovala svoje pocity tancem a nechala je spolu s pohybem odplynout. Vymyslela jsem si jednoduchý tanec na uvolnění emocí a při jeho tvorbě jsem se inspirovala u dětí, jak se ony zcela přirozeně a intuitivně zbavují nahromaděného napětí, a tak jsem během tance dupala, křičela, bouchala.

Bylo to v době, kdy jsem byla tak fyzicky vyčerpaná, že jsem nebyla schopná si sestavu zatancovat doopravdy, a tak jsem jen ležela se sluchátky v uších na posteli, tančila ve svých představách a v duchu to ze sebe vytančila, vykřičela, vydupala.

A už samotná tato představa mi přinesla další velkou vlnu úlevy a potvrdilo se mi, že to podstatné je vždy záměr. Že je jedno, jakým způsobem se rozhodnu svého vzteku zbavovat, že je ale důležité, abych to dělala vědomě a s jasným úmyslem.

Tato zkušenost dala později vzniknout tanečnímu semináři Roztanči svůj den, na kterém hýbeme těly, pročisťujeme hlavu, uvolňujeme emoce a prociťujeme svoji ženskost a nespoutanost.

4. Klid a naplnění nacházím při tvoření

Když jsem znovu nabrala fyzické síly, začala jsem si tančit doma a postupně přišla na nápad začít točit pohybová videa i pro ostatní maminky, které nemají možnost chodit ven na lekce. Krůček po krůčku jsem se seznamovala s tím, jak natočit a upravit video, jak si udělat webové stránky, jak o nich dát následně vědět světu.

Neboť to, co mi vždycky pomůže, je tvořit, ať už je to cokoli. Tvoření je to, co mi dodává energii, sílu a novou chuť do života. Tvoření je to, kde nalézám klid, naplnění, svobodu, radost i samu sebe. A tak jsem od té doby napsala mnoho článků, vytvořila dva online kurzy a dva e-booky a začala pořádat cyklické kurzy pro ženy i dívky a taneční semináře pro veřejnost.

5. Plním si své sny a věnuji sama sobě vědomý čas a prostor

Jednou ze základních věcí, které jsem se na své cestě naučila, je vytvářet si pro sebe vědomý čas a prostor, který považuji za absolutní základ spokojeného mateřství i života. Na počátku této cesty byla vyčerpaná matka čtyř malých dětí, která se jednoho rána vzbudila a bolestí nemohla pohnout pažemi. Tři dny bolest sílila a čtvrtý den jsem se rozhodla s tím něco udělat: začala jsem prvních 5 minut dne věnovat sama sobě.

Zpočátku jsem se soustředila na energetickou práci s pažemi, ze kterých velmi brzy bolest odešla, a já si začala opět užívat života i svých dvou rukou 🙂 Později jsem se věnovala střídavě dechu a práci s pánevním dnem. Postupně jsem tyto pětiminutové úseky začala zařazovat několikrát během dne. Z pěti minut se stalo 15, hodina, dvě, půl den.

Naučila jsem se péči o sebe a své potřeby vnímat jako součást své „pracovní doby“ a neodsouvat je až potom, co budu mít všechno v práci i domácnosti hotovo. Koneckonců je to většinou žena, která vytváří bezpečný a láskyplný prostor pro celou rodinu a svou pozorností a péčí vyživuje všechny ostatní. Proto vnímám jako skoro povinnost, aby se postarala nejdřív sama o sebe. Proto se snažím věnovat dostatek času a prostoru i sama sobě:

• Každý den poté, co rozvezu děti do škol a školek, věnuji půlhodinky až hodinu sama sobě. Když jsou nemoci, karantény nebo lockdowny, postarám se o to absolutně nezbytné a pak se jdu věnovat na chvíli sobě.
• Skoro každý den věnuji 15-60 minut vědomému pohybu, nejčastěji cvičení pilates, hormonální józe nebo běhu.
• Před 5 lety jsem se zúčastnila víkendového kurzu zpěvu a ve 40 letech jsem se začala učit hrát na piano.
• Před 4 lety jsem začala běhat. Tehdy byl pro mne problém uběhnout 100 m. Dnes s přehledem a radostí dávám 10 km.
• Po 36 letech jsem opustila Prahu a přestěhovala se do polí u řeky, kde se mi mnohem snáze daří nalézat klid, štěstí i samu sebe.
• Absolvovala jsem roční intenzivní výcvik u Dany-Sofie Šlancarové a stala se ze mne certifikovaná cyklická lektorka.
• Zúčastnila jsem se víkendového kurzu s Mirandou Gray a byla jsem inicovaná jako Měsíční Matka.
• Rok jsem se učila v online kurzech Stáni Stiborové plážovému podnikání.

Za největší osobní úspěch ale považuji to, že jsem se nezbláznila a nikoho nepřizabila. Už se nebojím sama sebe. Jsem si vědoma své vnitřní síly a naučila jsem se ji využívat způsobem, který život neničí, ale dává. Rozhodně to není vždycky růžové a těch posledních šest let přineslo řadu pádů a zkoušek, možná i těžších, než byly ty na počátku mého mateřství.

Ale už nikdy od té doby jsem necítila takovou beznaděj a vyčerpání. A vždycky, když to byl průser, jsem si říkala: Ano, je to teď totální průser, ale věřím, že se to zase dříve nebo později obrátí. Že po tom pádu opět povstanu. Silnější, čistší a opravdovější.

S láskou a pokorou k životu, Katka