Porodila jsem 4 děti během 4 let

Od mého prvního porodu uplynulo už více než 10 let a po něm následovaly ještě tři další porody v rozestupu 21, 11 a 17 měsíců.  Moje nejstarší a nejmladší dítě od sebe dělí 4 roky a 15 dní. Tento článek však nemá být příkladem z matematiky ani ukázkou toho, jak jsem hustá. Tímto článkem bych chtěla ukázat porod v trochu jiném světle, než jak se většinou prezentuje, a především bych ráda sdílela svůj osobní příběh toho, jak jsem jednotlivé porody prožívala, a inspirovala ženy, které se na porod teprve chystají, které ho mají už za sebou a možná i ty, které nikdy nerodily a rodit nebudou.

Moje představy ohledně porodu vycházely až do mých 25 let převážně z toho, jak je porod vykreslován ve většině filmů: ležící nebo sedící žena křičící na celé kolo a následný pláč dítěte. Ač jsem chápala, že filmy nezachycují celý proces, nikdy mne nenapadlo, že to je něco zdlouhavého, a velmi mne překvapilo, když mi kamarádka líčila, jak její maminka rodila 8 hodin. To jako 8 hodin toho křiku?

Až během prvního těhotenství, kdy mi homeopatka doporučila nádhernou knížku Zdravé těhotenství, přirozený porod od Ingeborg Stadelman, jsem pochopila, že porod má několik fází, může trvat skutečně několik hodin, a že ta ležící/sedící žena z filmů hraje svou roli až na konci.

Kromě zmiňovaných filmových scén jsem své porodní povědomí nabyla z běžně používaných frází „To byl ale porod!“, které dále doplnila na 2. stupni ZŠ chemikářka, která nikdy nerodila, protože „Představte si, že chcete něco velkého jako meloun prostrčit něčím malým jako citrón!“. Brrr, tak to si tedy fakt představovat nechci!

A tak jsem vyrostla v domnění, že porod je velice bolestivé a nepříjemné nutné zlo, které ale vede k tomu vytouženému miminku a „když se na něj budeš hodně těšit, nebude to tolik bolet“. Porod=bolest a vopruz. Největší strach jsem měla z momentu, kdy má ten „meloun“ přijít na svět tím „citrónem“.

Není to tak hrozné, jak se o tom povídá

Jaké bylo moje překvapení, když mi kamarádka asi 4 roky předtím, než jsem poprvé rodila, řekla: „Hele, ono to vůbec není tak hrozné, jak se o tom povídá!“, a následně se připojila i další: „Ta bolest není tak nesnesitelná a dá se to v pohodě vydržet!“. Ty jo, takže porod se nemusí automaticky rovnat hodiny ukrutných bolestí? Je za tím ještě něco víc? Jsem zvědavá! Svitla mi naděje, ale byla jsem opatrná a na dotaz, kolik bych chtěla mít dětí, jsem odpovídala, že víc, ale že se uvidí. Třeba se po prvním porodu rozhodnu, že tohle tedy nikdy víc.

A jak jsem se tedy na ten první porod chystala? Během těhotenství jsem si přečetla zmiňovanou knížku Zdravé těhotenství, přirozený porod, která mne uklidnila a navnadila. Ač jsem měla stále obavy, těšila jsem se, že konečně zjistím, jaké to doopravdy je. Že to konečně sama na sobě pocítím. No a potom jsem celé těhotenství svědomitě posilovala svaly dna pánevního. To se přeci má, nebo ne?

Na sále si pamatuji už jen jednu velkou euforii

Můj první porod začal ve 4:30 ráno, kdy mne probudily první kontrakce. Asi po půl hodině jsem s nadšením probudila i svého muže: Tak už to začalo, za chvíli tady bude miminko s námi! Intervaly mezi kontrakcemi se rychle zkracovaly, a když se dostaly pod 5 minut, pomyslela jsem si: Ale já to přeci nechci sfouknout za dvě hoďky, neboť jsem vnitřně cítila, že porod je proces, který potřebuje především čas. A jak už to tak bývá, moje přání bylo vyslyšeno.

Při plánované dopolední kontrole v porodnici mne poslali domů s tím, že to může trvat ještě dlouho. Nicméně kontrakce neustávaly, a tak jsme večer opět vyrazili do porodnice, kde mi oznámili, že stále nic, ale že si mě tam nechají přes noc. Noc jsem probděla a ráno opět odjela domů. Sestřička mne uklidňovala, že když rodila počtvrté, vůbec už nepoznala, co to kontrakce je. Paráda! Celý den jsem si střídavě ulevovala na míči a dávala si doma vanu. Večer mi odtekla plodová voda. Sláva, tak teď už si mě tam snad nechají!

Když jsme dorazili potřetí do porodnice, oznámili mi, že jsem otevřená na 2 cm. Tak to jsem tedy fakt kabrňák, po 45 hod kontrakcí! Manžela poslali domů, já šla s brekem na pokoj. Jiná sestřička mne zkoušela uklidňovat, že nejhorší porody mají tanečnice a baletky. Zabralo to tak na 4-5 kontrakcí. Přemýšlela jsem, co se stane, když porodit nezvládnu. Zachrání alespoň to dítě?

V 6 hodin ráno, více než 48 hod poté, co mi začaly kontrakce a skončil poslední spánek, mi povídá doktorka: „Tak můžete zavolat manželovi, půjdete na sál“. V ten moment ze mne spadla veškerá únava a já zapomněla na veškerou bolest. Cože? Konečně můžu na sál, konečně přijde nějaká akce! A od chvíle, kdy jsem se po 50 hod konečně ocitla na sále, si pamatuji už jen jednu velkou euforii. Tak teď to konečně přijde! Konečně poznám, co to ten porod je. Konečně přivítáme to miminko!

Probudila se ve mně neskutečná síla

Na sál přišel manžel. Celé těhotenství jsem si nebyla jistá, zda ho tam budu chtít a on si nebyl jistý, zda u toho chce být. Až mu těsně před mým porodem řekl jeden spolužák: „Ty vole, to musíš, to je nejlepší!“. A tak jsme se domluvili, že to tedy zkusíme spolu. Ale že když jeden z nás bude cítit, že to tak nemá být, dá to tomu druhému vědět a ten si to nebude brát osobně.

Myslím, že muž byl mnohem víc nervózní než já. A že sestřička mu dala tu kyslíkovou masku, aby mi ji přikládal, jenom proto, aby ho nějak zaměstnala. Ale nezabralo to a muž začal v jednu chvíli omdlévat, a tak se šla sestřička radši postarat o něj.

Mně to bylo úplně jedno. Bylo mi srdečně jedno, i když se mě zeptali, zda by mi nevadilo, když bude u porodu jedna studentka. I když na sál přiběhl druhý doktor, protože první doktorce se zřejmě něco nezdálo. Hodila jsem za hlavu všechny vyčtené poučky, že porod má proběhnout v intimním prostředí, s minimem osvětlení, lidí i zásahů.

Bylo mi to jedno, protože ve chvíli, kdy jsem se konečně dostala na sál, se ve mně probudila neskutečná síla. Síla, o níž jsem někde v hloubi tušila, že se ve mně ukrývá. Síla, kterou jsem do té doby občas pocítila ve velmi redukované míře. Síla, která teď naplno vytryskla z mého těla ven a já měla pocit, že s ní absolutně ovládám celý proces, celý sál, všechny přítomné a snad i celý svět! Síla, která mi dávala absolutní důvěru, že všechno se děje, jak má. Síla, která mne propojila s nekonečnem.

Párkrát jsem pomocí této síly zatlačila a vyklouzlo ze mě miminko. „Tak máte Mikuláška, maminko!“. Moment, kterého jsem se celý život nejvíce obávala. Nejkrásnější moment celého porodu: když ten „meloun“ vyšel na svět „citrónem“. Necítila jsem vůbec žádnou bolest, jen jednu velkou euforii. Ležím na sále bezprostředně po porodu a říkám si: Tak tohle chci zažít znovu! A nejlépe hned! Proč mi nikdo neřekl, že je to tak krásné?! To musím šířit dál!

Když jsem přijala, že porod proběhl tak, jak proběhl, zlepšil se můj vztah s dcerou

Druhý porod zažiju o necelých 21 měsíců později. Všude slyším, jak to budu mít jako druhorodička a navíc v tak rychlém sledu za sebou rychlé. Vím, že to může být úplně jiné než poprvé a mám pocit, že jsem připravená takřka na všechno.

Na co připravena nejsem, že to bude úplně stejné jako poprvé. Že mě napoprvé opět pošlou z porodnice domů, protože to prý ještě může trvat řadu dní. Že mě po 26 hod kontrakcí do porodnice sice přijmou, ale pošlou místo na sál opět na šestinedělí. Ale ne s miminkem v náručí, ale stále v břiše a s děložním hrdlem na 2 cm. Že budu opět brečet, že to nedám.

Když mi po 30 hod kontrakcí oznamuje sestra, ať zavolám manželovi, šťastně hlesnu: Vy jste anděl! Těším se opět na onu euforii, kterou jsem zažila poprvé. Ale ona se tentokrát nedostaví. Místo toho se do mne dá zimnice a klepu se celou tu hodinu, kdy jsem na sále. Dostávám výtku, ať tolik nekřičím. Chci to mít už hlavně za sebou.

Pak přichází ten vytoužený okamžik, kdy dostávám pokyn tlačit. U toho se cítím jako ryba ve vodě, zapojím hluboké břišní svaly, co mám jako ta tanečnice a cvičitelka natrénované, a za chviličku už pociťuji tu stejnou extázi, když miminko vyklouzne z těla ven, a slyším: Tak máte holčičku!

Jsem šťastná jak blecha, že ji držím v náručí, ale současně cítím zklamání z toho porodu. Že jsem se nedokázala naladit na tu vlnu jako minule. Že jsem tak vyváděla. Mám pocit, že jsem selhala. Bude to trvat ještě několik let, než se mi podaří přijmout, že to proběhlo, jak to proběhlo. A ve chvíli, kdy to v sobě přijmu, se neuvěřitelně prohloubí a zlepší můj vztah s dcerou.

Naučím se vnímat a respektovat svoje potřeby

Třetí zkušenost s porodem přijde za necelých 11 měsíců. Ale během těchto 11 měsíců se stanou dvě zásadní věci, které hodně ovlivní moje prožívání dalšího porodu: vstoupím do kurzu Nevýchovy, kde se naučím vnímat a respektovat svoje potřeby. A tak když to na mne opět přijde, s klidem vysvětlím manželovi, že teď prostě potřebuju brečet, a na sále oznámím doktorce, že teď potřebuju křičet. A tak brečím i křičím na celé kolo a nic už si nevyčítám.

Druhým přelomovým momentem je, že si nahlas pojmenuji, co je nejen u porodu mým problémem: nejsem schopná se otevřít. A tak během třetího a čtvrtého těhotenství a porodu pracuji intenzivně na tom, jak se snáze otevřít:

Ke konci třetího těhotenství a na začátku třetího porodu mi s tím pomáhá manuálně manžel. Za pomoci oleje určeného na masáž hráze mne krouživými pohyby masíruje a pomáhá mi uvolnit a roztáhnout tuto oblast. Mám pocit, že to třetí dítě rodíme opravdu společnými silami. Během čtvrtého těhotenství se pak zaměřuji spíš než na mechanické otevírání na otevření celkové, ve všech rovinách. Na otevření se životu, se vším, co přináší.

Navíc jsem konečně pochopila, že nemusím celé těhotenství posilovat svaly dna pánevního, ale že se musím naopak zaměřit na jejich vědomé povolení. A tak si často do této oblasti dýchám a vizualizuji si, jak se to tam s každým nádechem povoluje a otevírá.

Výsledkem našeho společného snažení s mužem je, že když po 18 hod od začátku kontrakcí přijedeme do porodnice, k našemu obrovskému překvapení nás nepošlou domů ani na přípravný pokoj, ale rovnou na sál. Já opět brečím, tentokrát dojetím a vděčností, muž najednou vůbec neví, co má v této nám zcela neznámé situaci dělat, a tak usedá vedle mojí sprchy na lavičku a začte se do časopisu.

Po pár kontrakcích na lehátku opět ta euforie, kdy miminko vystřelí na svět, a tentokrát je to můj muž, kdo mi oznamuje: Tak máme Aleše! Po porodu ležím na sále a říkám si, že jsem ráda, že už nebudu muset nikdy v životě rodit. Mám pocit, že už máme oba odpracováno.

Strach z porodu se rozplyne přesně ve chvíli, kdy si jej přiznám

8 měsíců po třetím porodu jsem ale opět těhotná. A tentokrát mi chvíli trvá, než se s tím srovnám. Nejprve přicházejí obavy, zda to další dítě s mužem zvládneme, především finančně. Ty se ale během prvních týdnů těhotenství rozplynou a já mám důvěru, že to spolu dáme a na miminko se oba moc těšíme. Co se ale stále nerozplývá, jsou obavy z dalšího porodu. Nebojím se té bolesti, ale mám strach, že to už fyzicky nedám. Že už nemám sílu na další hodiny a hodiny kontrakcí a bez spánku.

Tyto obavy trvají až do 8. měsíce těhotenství. A skončí přesně ve chvíli, kdy si je přiznám. Kdy se s nimi svěřím nejprve svému deníku a pak to pošeptám i manželovi do ucha: bojím se porodu! V tu chvíli je strach pryč a já opět pocítím tu obrovskou vnitřní sílu a důvěru v život, že vše se děje přesně, jak má.

Během čtvrtého těhotenství si také s radostí přečtu krásnou knížku od Lucky Suché Groverové „Aby porod nebolel“. Líbí se mi představa, že bych rodila v domácím prostředí, hezky v noci u krbu, zatímco by celá rodina v klidu spala. Když to pak na mne ale opět přijde, jsem ráda, že odjíždím do porodnice. Jsem dojatá, že mne přijímá ta stejná doktorka jako poprvé, která byla u všech mých porodů. Jsem vděčná za ty dva dny, které po porodu strávím se synem v porodnici, kdy si můžeme v klidu užívat jen sami sebe.

Po porodu jsem svěží a plná energie

A jaký tedy ten čtvrtý porod byl? To záleží na tom, koho se zeptáte. Můj muž mi řekl, že jsem nejvíc vyváděla. A měl k tomu své důvody, neboť si matně vzpomínám, že někdy ke konci první doby porodní jsem se mu zahryzla do stehna. Navíc je myslím velké štěstí, že celá porodnice nespadla silou mého hlasu.

Pro mne byl ten porod ale nejpohodovější.  I když nejvíc bolel. I když na mém těle i duši zanechal nejhlubší jizvy. Jizvy, které jsem bezprostředně po něm vytěsnila a vrátila se k nim až o dva roky později, kdy jsem si je poléčila během terapie vaginálního mapování, o které jsem napsala více v článku Nechala jsem si zmapovat vagínu.

Byl zdaleka nejrychlejší, od nástupu prvních kontrakcí pouhých 12 hod. Ve srovnání s těmi 52 hod napoprvé sranda. Nebyla jsem po něm fyzicky zdaleka tak vyřízená, ale cítila jsem se svěží, odpočatá a plná energie. Poprvé jsem si nenechala dítě po porodu na pár hodin vzít a nosit pouze na kojení.

Byl pro mne pohodový i proto, že jsem si po celou dobu byla vědoma svých potřeb a respektovala je.  Že jsem měla po celou dobu důvěru, že tentokrát to dám. Že jsem zůstala po celou dobu v spojení se svým tělem a dechem. Že jsem se dokázala uvolnit a nezaseknout se u té bolesti, ale jít dál, hlouběji, za tím, co se skrývá za ní.

A byla jsem nesmírně vděčná za to, že u něho byl i můj muž. Muž, který stejně jako já rostl s každým dalším porodem. Muž, o kterého se můžu kdykoli opřít. A v případě potřeby se do něj i zakousnout.

To je tedy můj porodní příběh. Jeden z mnoha. Každá máme ten svůj a každý je jiný. A pro každou ženu spočívá ta výzva porodu v něčem trochu jiném. Spoustu věcí jsem se během těch 4 porodů naučila a spousta mi jich zůstává ještě utajena. Ale nemusí člověk všechno objevit a zvládnout sám. Mám obrovskou radost, že se v posledních letech šíří příběhy, které ukazují porod jako krásnou, transformační a vysoce duchovní zkušenost v životě ženy.

Ale ne vždy se ženě poštěstí porod takto prožít, a proto jsem moc ráda, že existují úžasné ženy, které pomáhají těm, jejichž porodní příběh a zkušenosti nejsou tak pozitivní: S tématem porodního traumatu velice citlivě a laskavě pracuje Terka Kramerová, která navíc pro všechny nastávající maminky sepsala nádhernou příručku Mystický porod. S tématem poporodní deprese vám zase může pomoci Martina Chomátová a její skvělá knížka Vyhrála jsem depresi.

Porod pro mne zůstává nejsilnější a nejkrásnější životní zkušeností. Nejhlubší esencí ženství. Nádherným procesem, kdy se rodí nejen nový človíček, ale i zcela nová žena.  Tancem na hranici života a smrti. Největším zázrakem života. Důkazem, jak je ženské tělo dokonalé. Porod je pro mne nekonečná síla. Porod je pro mne dotek nekonečna.

A každý měsíc zažívám tento nezapomenutelný a magický zážitek v malé míře znovu: skrze svůj menstruační cyklus. Premenstruační fáze je pro mne první dobou porodní, kdy postupně skrze sílící kontrakce narůstá i naše vnitřní síla. A když už je toto napětí skoro nesnesitelné, přichází úleva v podobě spuštění krvácení, které mi každý měsíc připomene ten nejkrásnější okamžik celého porodu. Ten, kterého jsem se celý život nejvíce obávala. Moment, kdy to velké miminko vyklouzne z té úzké vagíny na světlo.

A když se naladím na tento zážitek, na celý porodní proces, se všemi emocemi, bolestí i radostí, cítím opět tu obrovskou energii a sílu. Sílu, která dává život. Ten hmotný i ten nehmotný. A s touto ženskou silou se učím dále pracovat a spolu se svou kamarádkou Dankou Krušinskou Trudičovou se to snažíme učit i další ženy v našem česko-slovenském online kurzu Královnou svojí proměnlivosti.

Kéž je pro vás porod krásnou vzpomínkou a zdrojem energie, radosti a vnitřní síly! S láskou a velkou vděčností, Katka